Povídání o historii našeho společenství a články o Adamu Trajanovi i Josefu Šlechtovi laskavě připravil kurátor sboru br. Jiří Zavadil:
Českobratrská církev evangelická, stručně zvaná Evangelická církev, se hlásí do společenství reformačních církví, navazuje na tradice české reformace, na husitské hnutí, církev podobojí a Jednotu bratrskou, na evangelické církve augsburského a helvetského vyznání, povolené v našich zemích tolerančním patentem v roce 1781 a sloučené svobodným rozhodnutím zástupců všech sborů na generálním sněmu v roce 1918 v jedinou církev, která přijala jméno Českobratrská církev evangelická (ČCE). V poslušnosti a svobodě víry se učí ze starokřesťanských vyznání víry Apoštolského a Nicejskocařihradského, i z konfesí reformačních, čtyř pražských článků, vyznání Jednoty českých bratří podle vydání J. A. Komenského zroku 1662, Českého vyznání, vyznání Augsburského a Druhého vyznání helvetského.
Evangelická církev se spravuje podle zásad presbyterně synodních.
Evangelíci na Benešovsku přináleželi k tolerančnímu sboru (založen r. 1782) v nedalekých Soběhrdech. Kazatelská stanice soběhrdského sboru v Benešově byla založena 16. 5. 1907. Shromáždění se konala ve škole na Karlově až do roku 1919. Výnosem synodního výboru z 8. 2. 1925 byl v Benešově zřízen samostatný farní sbor (FS). První staršovstvo, které bylo ustanoveno v roce 1925 bylo 9-ti členné. (bratr farář Josef Šlechta – administrátor sboru, bratr Čeněk Hanousek -kurátor, Eduard Mládek - pokladník, Emanuel Dubský, Jaroslav Dubský, František Kořistka, Josef Hašek, Jan Veverka a sestra Marie Skopcová) – a sbor pomýšlel na stavbu sborového domu. Před časem jsme získali cennou informaci, že „evangelická stopa“ na Benešovsku sahá až na rozhraní 16. a 17. století, kdy vzdělanost nesli kněží církve podobojí - utrakvisté. Jedním z nich byl Adam Trajan z Benešova.
11. 9. 1925 byl zakoupen pozemek v Husově ulici a stavba byla započata výkopem 16. 8. 1926, základní kámen byl položen 3. 10. 1926 a stavba byla dokončena 31. 7. 1927. Při sborovém shromáždění 30. 11. 1927 byl prvním farářem sboru zvolen br. farář Josef Šlechta. Josef Šlechta byl kazatelem sboru až do roku 1937, kdy na jeho místo nastupuje br. farář Josef Štrupl. Bratr farář Štrupl zemřel v roce 1945 a v roce 1946 nastupuje na jeho místo br. farář Bohumír Koutný.
B. Koutný byl znám tím, že objížděl i vzdálená místa v diaspoře na motocyklu. Na některých školách vedl náboženství a navštěvoval i rodiny, které nechodily na bohoslužby. 10. 4. 1962 br. B. Koutný na motocyklu tragicky zahynul. Půl roku v BN působil br. vikář Miroslav Dus, než odešel na vojnu. Bydlel v Benešově, a byl také na dlouhou dobu posledním farářem sboru Sedlec - Prčice.
Před Vánocemi roku 1962 byl benešovským farářem zvolen br. farář Jan Potoček. Bratr farář se v roce 1968 angažoval v KAN (Klub Angažovaných Nestraníků) a proto musel z Benešova počátkem normalizace odejít. Jan Potoček odchází v roce 1970 do krabčického sboru a do BN přichází br. farář Jan Amos Jeschke. Bratr farář Jeschke organizoval kontakty s evangelickými sbory ve východním Německu a dařilo se mu vtahovat do práce sboru mladé rodiny a mladé lidi obecně. Toto zřejmě vyústilo v nátlak okresního církevního tajemníka a J. A. Jeschke odchází koncem roku 1975 do Rokycan, jinak mu hrozilo odebrání státního souhlasu k církevní službě.
Od ledna 1976 až do března 1978 je BN sbor neobsazen. V roce 1978 je kazatelem sboru zvolen vikář Jan Klas, ale nastupuje na dvouletou vojenskou službu v té době povinnou. V průběhu čtyř let, kdy sbor nemá k disposici svého faráře, je ústřední postavou sboru sestra kurátorka Blažena Švíglerová. Stejnou službu v kazatelské stanici ve Vlašimi vykonává br. Josef Vaňkát, dlouholetý starší (presbyter) BN sboru.
Na samém konci 80. let začal kazatel se skupinou mladých spolupracovníků s tzv. charismatickou evangelizací. Ta přivedla do sboru mnoho nových, zejména mladých lidí. Specifické důrazy charismatické zbožnosti vedly k rozšíření práce, důraz byl kladen na modlitební skupinky a osobní zbožnost, zároveň ovšem vnesly do sboru napětí a členy zakořeněné v střízlivé a racionální českobratrské zbožnosti odradily. Navíc docházelo k napětí s věroukou a praxí církve, zejména v oblasti opakovaného křtu. V závěru roku 1998 odchází J. Klas z ČCE a spolu s ním i část sboru, včetně celého staršovstva. Ne všichni, kdo v té době objevili svět křesťanské víry, ovšem odešli a sbor se od té doby učí vytvářet společenství skutečně rozmanitých podob zbožnosti. Díky prožité krizi jsme se naučili vážit si druhých v jejich odlišnosti a zároveň vést o otázkách víry otevřený rozhovor.
V reakci na tento vývoj je ustavena správní komise sboru, aby spravovala sborové záležitosti a připravila volební shromáždění. Správní komise byla ustavena ve složení: T. Dušek, D. Dvořáková, J. Macháček, L. Mamulová, H. Motl, M. Nulíčková, F. Šturc, J. Voříšek a J. Zavadil. Lydie Mamulová (farářka v Radotíně a konseniorka pražského seniorátu) je administrátorkou sboru, Dr. H. Motl (presbyter v Soběhrdech) nabídl poradenství při jednáních a formulacích vyžadujících právní dohled.
Na sborovém shromáždění 18. dubna 1999 pak bylo zvoleno nové staršovstvo sboru. Když se pak v roce 2000 odstěhovali z farského bytu Klasovi, bylo možno začít s hledáním vhodného kazatele. V říjnu 2000 byl farářem v Benešově zvolen br. farář Tomáš Trusina s povoláním ke službě od srpna roku 2001. Od tohoto data se život sboru postupně konsoliduje a stává se i oporou sousedním sborům – tedy zejména sboru v Sedlci-Prčici, který byl do roku 2009 administrován z BN.
V roce 2018 odchází T. Trusina do Prahy – Salvátora a farářkou sboru je zvolena Kateřina Frühbauerová s povoláním ke službě od 1. 9. 2019. S manželem Drahomírem mají tři děti. Bratr Drahomír Frühbauer také vystudoval ETF UK (je farářem) a působí jako vojenský kaplan - nejprve u praporu v Jindřichově Hradci a nyní v Praze-Kbelích.
Současnou podobu benešovské modlitebny navrhl architekt Vít Cimbura. Navázal na předchozí řešení modlitebny ze 60. let a sjednocení prostoru dosáhl bílou malbou, která dala vyznít i střízlivým dekorativním prvkům. Kontinuita se projevuje křížem v čele, jehož styl je sjednocen s dalším mobiliářem. Změněný výraz modlitebny, střízlivost s evidentní duchovní podobou oceňují nejen členové sboru, je příjemným překvapením i pro necírkevní návštěvníky. Sbor jako investor dostal Cenu Otokara Novotného, udělovanou investorům architektonicky podnětných realizací v Benešově a okolí.
Jak bylo již uvedeno výše, benešovský sbor má kazatelskou stanici ve Vlašimi. Kazatelská stanice neměla vlastní objekt a bohoslužby se konaly v kostele církve Československé husitské. Kolem roku 1992 získal sbor ve Vlašimi do pronájmu Šmahovu vilu, kde zřídil neziskovou organizaci Exodus-středisko křesťanské pomoci mladým v krizi, která působila jako nezávislá organizace. Prvním ředitelem Exodu od 1. 1. 1993 byl br. Rudolf Vaňkát, benešovský kurátor, kterému pomáhala jeho žena Ivuška. Rozjezd a provoz střediska by nebyl možný bez mimořádného nasazení jejich spolupracovníků, br. Bohumila Šímy a br. Jiřího Kratochvíla. Bohoslužby se začaly konat v prostorách Exodu. Po roce 1995 se podařilo získat budovu bývalého doškolovacího střediska Sellier-Bellot, která leží na okraji parku na rozhraní Vlašimi a Domašína a Exodus se přesunul tam. V červenci roku 2005 ukončil Exodus činnost, budovu převzala Diakonie ČCE a od té doby zde provozuje azylový dům pro rodiny s dětmi. Náš sbor byl partnerským sborem vlašimského střediska Diakonie a zůstává i nadále partnerským sborem pracoviště Vlašim, začleněného od 1. 1. 2015 do střediska Diakonie ČCE – Střední Čechy. Bohoslužby ve Vlašimi se konají v prostorách Diakonie.
