Povolání Elíši. 1. Královská 19,15-21

Kam zamířit po velikonocích - aby nezůstaly do sebe uzavřeným svátkem? Kudy kam a kudy dál - aby se nám neztratila síla naděje, záchrany a nového života?
Jsme zváni vydat se po cestě spásy... - a průvodcem po ní nám letos bude pomazaný, mesiáš Elíša. ELíŠa = Můj Bůh je spása - což je krásné vyznání víry - a zároveň dobrý program pro každého, kdo se ptá, Kam zamířit po velikonocích.

Jak k tomu Elíša přišel,
že se stal důležitou postavou v příbězích naděje, záchrany a nového života? To jednou oral na poli. Kolem šel slavný prorok a muž Boží Eliáš - a přehodil přes něj svůj plášť.
Ani se u něj nezastavil - slovo vysvětlení mu neřekl - a šel dál. Ale Elíšovi bylo v té chvíli jasné: Musím nechat své spřežení být - a dát se za Elijášem.
Ten plášť, co přes něj Elijáš přehodil, nebyl totiž jen tak nějaký kabát. Byl to odznak jeho jedinečného postavení. Povolání od Hospodina. Nevím, podle jaké módy ho šili, ale důležitější je, že tím pláštěm si Elijáš zakryl tvář, když k němu na hoře Oréb hlas tichý a jemný zašeptal: “Jen vstaň a pojď! Svítá novej den - pro Hovo dílo i pro tebe.”
Ten plášť v sobě skrýval ozvěnu tohoto Božího hlasu. Božích slibů - a Bích úkolů. A Elíša to z toho pláště zaslechl. Pochopil - teď a nebo nikdy. Teď mi vstoupila do života výzva, kvůli které stojí za to nechat být i takové hodnoty jako dvanáct párů volů. Teď musím vstát a jít.

Vstát - a jít zní totiž v příbězích víry jako pozvání. To, čemu se říká spása: darovaná síla naděje, záchrany a nového života - to v životě přinese nejlepší plody, když se zároveň vydáš na cestu. Když se vydáš cestou, kterou Dárce a nositel spásy přináší. Ať už se mu říká Eliáš, Elíša - nebo Ježíš. Teprve “na cestě” za ním, když se zvedneš od svých dosavadních jistot - v pohybu, v nezajištěnosti - naplno poznáš, co všechno ta síla naděje a záchrany může v lidském žtě udělat za zázraky. Pro tebe i pro druhé.

Cesta proroka Elijáše přitom nepovede na odpočinek - ale k dalším zápasům s pohanstvím uvnitř vlastního lidu - s nelidskostí mocných, jež zkorumpoval svěřený úřad.
Ono “Jen vstaň a pojď”, k němuž ho vyzval hlas tichý a jemný, nepovede do tichého sanatoria, do klášterního závětří - ale do světa rozvráceného nelidskostí.
Mj. je poslán do Damašku - tehdy i dnes plného válčení, slz, strachů a beznaděje.
Sem ho má následovat nositel toho jedinečného velikonočního vyznání: Můj Bůh je spása. ELíša.

Než se však Elíša vydá za svým prorockým mistrem a učitelem, všimněme si, kdy byl povolán: když řídil spřežení 12 párů dobytčat. A řídit takovou “dvanáctku”, to není úkol ledajaký, ale naprosto jedinečný. Dvanáct - to je číslo Izraele mezi ostatními národy. Hospodin - B Izraele a Otec JK - vydává v tomhle světě, mezi všemi ostatními lidmi svědectví o svém díle skrze “dvanáct”. K tomu zplodil Jákob, řečený Izrael 12 pokolení - a k tomu si Jš povolal - a po velikonocích vyslal do světa - dvanáct apoštolů. Jejich svědectví si vy ostatní všímejte - tady se něco dozvíte o Bohu naděje, záchrany a nového života - o tom, co tak nečekaně a úžasně propuklo právě na velikonoce.

Když si čteš tyhle příběhy, často slyšíš, že ani SZ ani NZ dvanáctce se plnit ty svěřené úkoly moc nedaří. Ale Elíša - “Můj B je spása” - to je ten pravý “řidič” dvanáctky zvané “lid Bí”! Nebudou to sice příběhy všeobecně uznávané osobnosti, za níž se hrnou davy
- budou se mu posmívat - odmítat ho, pronásledovat... V jeho lidu - i z těch okolních národů. Ale jeho příběhy teď sledujte - z nich k vám bude tryskat záchrana, naděje a darované šance nového života. On je pro tyhle kapitoly příběhů Dvanáctky tím pravým řidičem. Takhle tomu ostatně rozuměli i ti, kdo pro nás sepisovali příběhy Jše. Proto mnohé jeho příběhy ty Elíšovy tolik připomínají.

Sám Elíša nemá hned jasno.
Zmítá se mezi nabídnutou neznámou budoucností - a dobře známou jistotou minulosti. Mezi provokativní existencí proroka - a pohodlností spořádaného života. A taky asi mezi nejistotou cesty s Elijášem - a jistotou domácího krbu. Nechá své spřežení spřežením - a běží za Elijášem s prosbou: “Jen políbím na rozloučenou otce a matku - a pak hned půjdu za TEBOU.” Nejdřív se vrátím zpátky - pak budu následovat. Nejdřív krok dozadu, pak teprve dopředu.
Vypadá to, že pro jeho váhání má Elijáš pochopení. Řekl: “Jdi a vrať se! Nezapomeň, co jsem ti učinil.” Jenomže pochopení mají spíš překladatelé bible než Elijáš. Doslova tu slyšíme: “JDI - VRAŤ SE,” nebo také “POJĎ - OBRAŤ SE! Neboť - toto učinil jsem TOBĚ.”
Elijáš mluví dvojznačně. NEDÁVÁ JASNOU DIREKTIVU, jak se má Elíša zachovat. Neříká mu výslovně Už za rodiči NECHOĎ, jako to pak řekne Jš, ani - jen se JDI jako slušně vychovaný syn rozloučit. Spíš upozorňuje - VEZMI V POTAZ, CO JSEM TI UČINIL. Vezmi v potaz, co z tebe chci učinit - a co z tebe chce učinit Hospodin. Za tím máš jít - k tomu je potřeba se obrátit - ne se obracet - a vracet k jistotám minulosti.

Za čím se obrátí Elíša?
Elíša se obrátil - k oběti. K oběti za hřích: "Obrátil se tedy od něho, vzal spřežení dobytčat a obětoval je." Protože obětí dává ve SZ obětník najevo:Pane Bože, nejsem kdovíjak zaslouženíhodný věřící. Jsem hříšný. A uznávám, tvoje povolání není odměna za mou skvělost - ale nezasloužená milost... Možnost, které teď pořádně nerozumím - kde se vzala a co pro mne vlastně znamená. Ale děkuju, že se jí smím držet.

Co ovšem - a jak - Elíša obětuje?
Obětuje jedno ze svých spřežení - na dřevu z pluhu. A tím se loučí se svým dosavadním způsobem života. Nakonec se projevuje jako ten, který se nechce ohlížet zpět - ale vyhlíží kupředu. Nešlo to hned, samo sebou. Chtělo to zápas. Zápas s pohodlností - zápas s tím vrozeným pohanstvím, které by pořád spočívalo na starém známém místě - a ohlíželo se nazpátek. Ale díky tomu zápasu také víme: Elíša nesedl na lep žádnému sektářovi, který ti zakáže používat vlastní rozum, vytrhne tě z tvých kořenů - a vygumuje ti palici. Elíša podstoupil řádné a zásadní rozhodování - v němž nakonec převážila ochota uposlechnout Hospodinovo povolání. Uposlechnout hlas naděje a svobody.

Zamlada bych tady skončil nějakou výzvou - je třeba vstát a jít - tak jako Elíša - což má samozřejmě hodně do sebe. Ale protože k tomu každý není právě teď vybaven - a výzvy k bezvýhradnému následování nemají znít z kazatelny jako působivá, ale vposledu planá gesta - chci si všimnout, že v tom příběhu je pro nás ještě další místo:
- mezi lidem, který Elíša nakrmil. Maso dobytčat uvařil na dříví z jejich jha - a dal je lidu, a ti jedli. Takhle Elíša - vydávající se na cestu následovníka - začíná svou kariéru řidiče Dvanáctky: obětuje - a porcemi té oběti sytí vyvolený lid.

Proč najednou mluví vypravěč o lidu? o vyvoleném lidu?
Možná proto, že vyvolený lid se vyvoleným lidem stává právě tehdy, když se nechá nasytit od těch, kdo opouštějí staré, zaběhané a známé jistoty - a nenechali si otevřená žádná zadní vrátka. Když se otevře příběhům těch, kdo na vlastní kůži zakoušejí riziko putování po cestě spásy - a přijme je ne jen jako zajímavé náboženské rozptýlení - ale jako posilu na cestě naděje a nových žtních možností.

Takhle také krmil ten, který neměl kde by hlavu složil - celé zástupy. Odhodlané i ustrašené, věřící i nejistě hledající. Říkal jim - následujte mě. A když vstali - a šli za ním - uslyšeli “vezměte - jezte”.

Slovo tvých svědků nás zvedá, Pane - abychom se nezahrabali ve svých vzpomínkách, zvycích ani ve svých nevěrách a pověrách. A slovo tvého Syna, který neměl kde by hlavu složil, nás sytí, abychom na cestě vstříc tvému království vytrvali. Za to ti teď vzdáváme dík. AMEN.

1Kr 19,15-21 Vl,Bn 10.4.16
In: Dotazujte se na vůli Hospodina a jeho moc, jeho tvář hledejte ustavičně. Připomínejte divy, jež vykonal, jeho zázraky a rozsudky jeho úst - potomkové Abrahama, jeho služebníka, Jákobovi synové, jeho vyvolení! AMEN (Ž 105,4n)
Píseň 105,1-4
Modlitba
Hospodine, povolal jsi na cestu víry Abrahama, Izáka a Jákoba. Vyvedl jsi na svobodu svůj zotročený lid. JK zve jako tvůj syn na cestu následování. Tak tvoříš víru - jako vykročení ke tvému cíli, za tvou pravdou, vstříc tvému království.
Je to podivuhodná možnost - a my tomu pořád dokola nerozumíme. Raději máme zaběhané jistoty, než nejistotu cesty následování. Vždy jsme hotovi ohlížet se nazpátek, než bychom dychtivě pohlíželi vstříc budoucnosti tvého království.
A ty přece nevzdáváš svůj zápas o nás. Shromažďuješ nás kolem svého slova, povoláváš nové svědky, dáváš nové pobídky. Chválíme tě za tvou vynalézavou věrnost. A prosíme, ať se jí nezpronevěřujeme.
Otče náš...
Píseň s dětmi NP 27 (Oheň plál)
1. čtení Lk 9,57-62
Píseň 440
kázání
Píseň 244,1-4.10-11
Ohlášení
Píseň 469,1-3
Přímluvy
Poslání Žd 4,12-13
Požehnání Žd 13,20-21
A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen.
Píseň 469,9+11