Proklet buď den, kdy jsem se narodil. Jób 2,11-3,26

Proč jsem raději neumřel ještě v matčině lůně? Proč jsem se už nenarodil jako mrtvý? - takhle proklíná Job svůj život. Jakoby chtěl z celého svého příběhu vyhnat sám život a všechno co na něm kdy bylo pěkné. Jaké to musí být zoufalství, jaká bolest, jaká ztráta, jak hluboký zármutek - že zastře člověku všechno dobrá, krásné, co v životě bezpochyby také prožil?
Jobovo zoufalství i ztráty jsou převeliké: - přišel o děti - o majetky, vydobyté poctivou prací i Hovým požehnáním - přišel o věrné služebníky - a s nemocí pak přišel nejen o zdraví - ale především o úctyhodnost a respekt - a s tím i o lásku a soucit své ženy.

O to všechno přišel - a podle něj to nemá žádný rozumný důvod. - život ztratil budoucnost - ve všech rozměrech:
- nemá děti, kterým by předal nejen úspěšně nabytý majetek - ale především svou úctu a lásku k PBu. - nemá ženu, oporu sobě rovnou, která by s ním teď časech tak neskonale zlých všechno to zlo a bezútěšnost sdílela.
- jaký to je život - když se člověk stal už jen odstrašujícím, děs a hrůzu vyvolávajícím příkladem?

Když o tom dnes slyšíme - nejsme sami. Jobovu nářku nasloucháme spolu s třemi jeho přáteli. Přišli - aby mu byli nablízku. A to je vždycky dobře - pokusit se nějak, třeba i ne úplně obratně - postavit po bok tomu, na nějž dolehlo neštěstí.
Sympatické - alespoň na první pohled je i to, že všichni tři mlčí. Nesnaží se ho utěšit nějakými frázemi. Mlčí. A kdo někdy zažil podobně nevýslovný zármutek - ten ví, že mlčenlivá blízkost je v takových chvílích víc, než nějaké křečovité, byť dobře míněné plácání. Tváří v tvář nevýslovnému zármutku bližního, přítele - sluší mlčenlivá blízkost. Účast beze slov.

Jenže my také víme, že ti přátelé o dvě kapitoly dál začnou mluvit. A nenamluví toho málo. A byťsi by to byly řeči zbožné - biblickými veršíky oplývající - přece se s Jobovým údělem budou míjet. Důvody Jobova utrpení přece podle úvodní scény nespočívají v jeho životě - ale v naprosto nezaslouženém Hospodinově dopuštění. A tak se Job a jeho úděl stane zrcadlem všem těm pozdějším zbožným vývodům. A to nás možná opravňuje, abychom si už teď pozorněji všimli, co jsou ti tři zač - odkud a jak se Jobovi přibližují.

- přišli - protože “uslyšeli o všem tom zlu, co na něj přišlo.” Nezajímá je nejvíc Jobovo trápení a bolest - ale zajímají je zprávy o jeho ztrátách a katastrofách. Skoro si člověk až představuje - jak k němu jdou - a cestou řeší, kolik těch velbloudů a dětí a služebníků ztratil - a jak přesně se to odehrálo - a proč k tomu nejspíš došlo.
Cizí neštěstí - vede k těmhle podivně senzacechtivým komentářům - a zvrácenému zájmu těch, kdo přitom sedí v bezpečí. Nechají se tou mrazivou hrůzou jen tak na chvilku polechtat - a pak si s ulehčením uvědomí: - my jsme v tom nabouraném autobusu neseděli - my naštěstí bydlíme v bezpečném kousku světa, ne v nějakém rozstříleném Aleppu nebo hladomorem postiženém cípu Afriky. Ještě že to nepřišlo na nás. Však na tom diváckém zájmu - zájmu těch, na něž to neštěstí nepřišlo - taková Nova či Prima vydělávají nemalé peníze. Takhle jdou za Jobem Elí-Faz, Bildad a Sófar.

- jako diváci cizího neštěstí ovšem už zdálky vidí, že Jobovo trápení přesahuje všechny jejich řeči a představy.
- nemají slov. Tak jsou fascinováni jeho utrpením. Sedm dní a nocí sedí u Jóba - a mlčí. Na první pohled projev velké oddanosti, jenže ani šetrné mlčení se nemá přehánět. - sedmý den - to je přece den odpočinku - den, kdy můžeš přestat - i ve své zhrozenosti údělem bližního. Ale ti tři nepřestanou ani sedmého dne. Dál zírají na Jóba jako na cosi nepochopitelného - nemají slov - jako by už Job ani nepatřil mezi Bí stvoření.

- a tak jako první - otevře ústa Job sám: 3 “...”
- Job zlořečí - nikoli Bu, ale dni svého narození. Už neříká příkladně pokorně “Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím” - ale den svého narození by chtěl vymazat zpod nebes. K čemu - vyšel jsem z matčina lůna - k jaké budoucnosti? K čemu jsem na světě - když mne potkal takovýhle úděl? K čemu se zrodit - k životu bez budoucnosti - jako je ten můj? K čemu jsem přišel na svět - když mne potkalo to, co mne potkalo?
Proč jsem raději neumřel ještě v matčině lůně?
Proč jsem se už nenarodil jako mrtvý?

Takhle proklíná Job svůj život. Kdyby mohl volit - volí smrt - od samého počátku. Jakoby chtěl vyhnat život a všechno, co na něm kdy bylo pěkné - z celého svého příběhu - včetně té doby, kterou trávil v matčině životě před porodem. Jaké to musí být zoufalství, jaká bolest, jaká ztráta, jak hluboký zármutek - že zastře člověku všechno dobrá, krásné, co v životě bezpochyby také prožil?

- z Joba tryská - valí se a hrne ŽALOZPĚV. Uvolnila se zátka - a vyvalil se přetlak zoufalství - bezvýchodnosti - výčitek - provokací - nadávek a opakovaného a stále víc hořkého nářku...
- k čemu je člověku tak zbědovaného údělu světlo dne? K čemu je život těm - jejichž dny naplňuje až po okraj truchlení? K čemu je život - prý dar od stvořitele - když člověku nezbývá než vyhlížet smrt a hrob jako jediné možné východisko svého života?

- žalozpěv - který se se zoufalou zlobou obrací k počátkům vlastního života - nezaznívá v Písmu poprvé. “Proklet buď den, kdy otci zvěstovali, narodil se ti kluk!” - to zaznělo už od proroka Jeremiáše - v jedné z těch chvil, kdy na něj dolehla bezúčelnost a marnost jeho poslání. - žalozpěv, to je písnička služebníků Hospodinových, když na ně dopadá tíha věrnosti Hospodinu - tíha těžší o to, že se jim nedostává ani zbla porozumění ani od těch, kteří by jim měli stát nejblíž. - takhle žaloval Jeremiáš - ale i Ježíš v Getsemane naříkající “smutnáť jest duše má až k smrti” ... - takhle žaluje Job - když teď přestal rozumět svému životu. Říká si - proč zrovna já - proč to na mne všechno přišlo? Za co? - a nenachází srozumitelnou odpověď.

- a jestliže nás výkřiky zoufalství urážejí - a chtěli bychom Joba umravnit - takhle přece zbožný člověk nesmí mluvit Jobe - nevíš, co říká pan farář? Co se píše v katechismu? Zapomněl jsi, že ještě před týdnem bylo tvým krédem “H dal, H vzal, jméno Hospodinovo budiž pochváleno?” - nejsi ty nějak nepokorný Jobe?- nepřekračuješ hranice toho, co je slušné a zbožné?
- vzpomeňme si - oč tady jde: Joba proklínajícího den svého narození - z nějž se řine zoufalství vrchem i spodem - tu máme jako toho, na nějž H vsadil - jako na člověka víry. - jeho vzdor a žalozpěv neurážejí Hospodina -
- ale H nám vzkazuje - vyslechněte ta provokativně vzdorná a zoufalá slova jako svědectví mého služebníka
- jako toho - který se drží Boha - právě i tím, že bez obalu vylévá - čím překypuje jeho zoufalé srdce.
Když se někdo cítí zcela opuštěn Bohem i lidmi, smí přece křičet, smí nadávat. V takové situaci má Bůh - zalíbení i v těch nejsprostších nadávkách a kletbách (říká M. Luther)
- pokud to uráží či provokuje nás - může to naznačit, že jsme nedohlédli k hloubce, o niž se tady zápasí
- že chceme mít jasno příliš rychle - a příliš povrchně - že nerozumíme tíži, jíž tenhle služebník na sobě nese - a kvůli níž vylévá své srdce.

proč!? - proč!? - proč!? - k čemu to povede? - ptá se JOb. Neví to - a vlastně se to nedozví. - a jestliže něco navíc víme my - jako adresáti tohodle poselství - víme jen - nemá to vlastně po lidsku viděno srozumitelný důvod.
- je to proto - že H na něj vsadil, jako na svého služebníka.
JOb je trápený jak beránek vedený na porážku... Ústa proti svému údělu otevřel - vylévá si srdce - a je to tak vpořádku. Ale čím dál víc se bude ukazovat - že to, co ho tíží a sráží k zoufalství - jsou viny, zhovadilosti, omyly, zbožné pomatenosti, předsudky a scestně zaměřené náboženské přesvědčení, - neschopnost skutečné solidarity s tím, kdo trpí.
- jako diváci a posluchači tohoto příběhu se nechejme pozvat k solidaritě. Bez vysvětlování, bez řečnění.
Ale pamatujme - sedmého dne můžeme svá ústa otevřít. - třeba jen k nářku či vzdychání - ale s důvěrou, že nebesa nejsou němá ani hluchá. Amen.

Jób 2,11-3,26 Vl,Bn 21.2.16
In: Jako jelen řve, dychtě po tekoucích vodách, tak duše má řve tobě, Bože. Žízní duše má Boha, Boha živého: Kdy již půjdu a ukážu se před obličejem Božím?
Píseň 42,1-4
Modlitba
Před tvou tvář, Pane, smíme přinášet lidská troskotání a selhání - a nechat tebe ať s tím něco uděláš. Před tvou tvář smíme přinést i úzkost a starost, jak to vypadá s tímhle světem i námi jako tvým lidem - a mít naději, že ty ukážeš, kudy vede cesta dál. Před tvou tvář smíme přinášet i bolesti, otázky a hluboké pochybnosti - s důvěrou, že tady jsme na správné adrese.
Vyznáváme, že nás takto zveš, oslovuješ, inspiruješ a vedeš - ale my zdaleka nemáme odvahu ti otevřít uši, srdce. A ještě víc nám chybí odvaha vydat se tam, kam tvé oslovení ukazuje.
Prosíme tedy, neponechávej nás napospas naší polovičatosti, svým Duchem obdaruj svobodou a odvahou víry - abychom uslyšeli, co jsi pro nás připravil. Otčenáš...
Píseň s dětmi NP 11 (K svobodě je dlouhé putování)
Slovo k dětem
1. čtení Jób 2,11-3,1
Píseň 492,1-2.11-15
kázání Jb 3,3-4.11-13.20-23
Píseň NP 43 (Ty víš, jak to bolí)
Ohlášení
Přímluvy
Přijď Království tvé - Přijď Království tvé - Přijď Království tvé - Amen.
1. Na dně mých sil - mám-li všeho dost - Přijď Království tvé -
2. Překonat lhostejnost - povědět pravdu - vzbudit naději - Přijď Království tvé -
3. Mezi vyděděné - tam kde se válčí - kde vládne zoufalství - Přijď Království tvé -
4. Vládne-li otroctví - vládne-li sobectví - vládne-li pýcha - Přijď Království tvé -
5. Narovnat záda - utišit pláč - a setřít slzy - Přijď Království tvé -
6. Mezi nemocné - mezi osamělé - mezi vězněné - Přijď Království tvé -
7. Doprostřed církve - doprostřed světa - do lidských srdcí - Přijď Království tvé -
Přijď Království tvé - Přijď Království tvé - Přijď Království tvé - Amen.
Poslání Ž 62,10-11
požehnání Ž 115,9nn
Izraeli, doufej v Hospodina, je tvou pomocí a štítem. Áronův dome, doufej v Hospodina, je tvou pomocí a štítem. Vy, kdo se bojíte Hospodina, doufejte v Hospodina, je vám pomocí a štítem.
Píseň 461,8-9