Proslov na demostraci proti nenávisti. 6.2.2016

Žalm 85, 9-14
Slova - která nás mají provokovat i povzbudit k naději a vytrvalosti, uslyšíme z 85. žalmu:
Vyslechnu, co promluví Bůh Hospodin,
zajisté vyhlásí pokoj pro svůj lid, své věrné,
jenom ať se k své hlouposti nevracejí!
Ano, jeho spása je blízko těm, kdo se ho bojí,
v naší zemi bude přebývat sláva.
Setkají se milosrdenství a věrnost,
spravedlnost s pokojem si dají políbení.
Ze země vyraší pravda,
z nebe bude shlížet spravedlnost.
Hospodin dopřeje dobrých časů,
svou úrodu vydá naše země.
Před ním půjde spravedlnost
a on bude kráčet její cestou.

Milí přátelé
že si milosrdenství a pravda dají za všeobecného jásotu nádherné svatební políbení - a spravedlnost s pokojem se potkají, tak jako se potkává ženich s nevěstou - tomu se chce v této zemi a v této době věřit čím dál méně. Stačí si jen připomenout okolnosti, za kterých tomuto zaslíbení nasloucháme. Přijel jsem z Benešova, kde teď lidé horlivě podepisují petici proti jakémukoli azylu na území města...

Není sám Pán Bůh takový naivní sluníčkář, když nám slibuje takové výhledy? Neusvědčuje ho každodenní realita v Syrii, Eritreji, na cestách uprchlíků - ale právě tak v této části světa - že láká na laciné pravdoláskařství, překonané řeči o lidskosti a milosrdenství? Není to tak, že nemilosrdné sledování vlastních zájmů - lhaní a bezohlednost, která chladnokrevně přehlíží lidské utrpení - cynická manipulace s předsudky a fobiemi kvete v téhle zemi stejně vesele jako řepka na polích Andreje Babiše?

Žalmy jsou zpěvy nářků i velikého očekávání. Dovolují vyslovit zklamání a naštvanost. A naštvanost - zejména z toho, jak vesele kvetou předsudky a fobie - je vždycky bezpečnější vylévat si před tváří Boží, než na adresu lidí. To teď připomínám hlavně sám sobě.
Ale ty žalmy nás nakonec provokují - nadějí. Běh vstříc času, kdy se spravedlnost a pokoj potkají jak na svatbě - to je běh na dlouhou trať. Nabiješ si při něm ústa, můžou ti docházet síly - připadat, že to nikam moc nevede.

Ale ten údajně naivní Pán Bůh si stojí za tím, co slíbil - za výhledem, k němuž nás nalákal. Obrací se k těm, kdo padají únavou - bourá hradby a předsudky - nazývá pýchu pýchou a nelidskost nelidskostí. Dává sílu nepodlehnout duchu doby, když nějaká země začne hnědnout předsudky, nenávistí, násilnictvím. Zesměšňuje sebejistotu mocných, otevrá oči pro potřebné, posílá vydat se jim vstříc. Ale taky obdaří pokorou - abychom se zbytečně nepovyšovali nad ty, kdo propadli strachu nebo předsudkům - a ze své země chtějí udělat pevnost.

Ten žalm ovšem není hymnou pevnosti, kterou vystavěla lidská sebejistota - že my jsme ti praví a nikdo jiný tady nemá co dělat (a je mi jasné, že církev bohužel právě takhle na lidi zblízka i zdaleka nejednou působí). Ten žalm je - písničkou Boha toho Jákoba, co sám utíkal a hledal azyl - a vždy znova se stává písničkou poutníků - kteří se vydali za tím Božím snem.
Když přijmeš za svou tuhle Boží vizi - uvidíš, že nese ovoce -
- zjistíš, že Bůh Jákobův nebuduje nedobytné pevnosti, ale je s lidmi na cestě
- zjistíš, že Hospodin se nenechá odradit hulákáním a randálem těch, kdo rozsévají násilí a beznaděj.
- podrží tě důvěra, že spolulidství, milosrdenství a otevřenost vůči potřebným - nejsou fata morgána - ale to nejdůležitější, k čemu se můžeme v životě přidat.
- a dostaneš chuť v rámci toho rašení pravdy a líbání pokoje a spravedlnosti taky přijít se svou troškou do mlýna.
K tomuhle výhledu nám dopomáhej Bůh - ať už mu ve svém jazyce, kultuře či konfesi říkáme jakkoli.

(A kdo věří, že to tak může a má být, může k tomu říct své) Amen